Ukázka z chystané knížky pro děti - Mám štěně

13.02.2012 11:08

Poprvé v lese

    Venku je krásně, sluníčko hřeje, sníh je již na místech, kam se opírá, vytátý, ale ve stinných zákoutích je ho ještě dost. Jdeme po cestě, protože všude kolem je ještě plno bláta.     Ve strouze zurčí potůček z tajícího sněhu. To je něco pro Berryho. Pozoruje vodu, občas do ní hrábne tlapkou, snad jako by ji chtěl chytit. Potom uskočí, zaštěká a zase se dívá a poslouchá, jak voda bublá a skáče přes kamínky, jak šplouchá a zvoní, jednoduše jak teče. Odněkud se objevuje sýkorka a chce se napít. Berry okamžitě obrací svou pozornost a vrhá se po ní mohutným štěněčím skokem. Ta jen frrr a je pryč. Ale Berry končí přímo v potůčku: „Brr, to je to studené!“ A teď na mě dělá smutný kukuč: „Zahřej mě.“ Beru ho tedy do náručí. Za chvíli ho již omrzí se nést a chce zase šlapat a objevovat.
    Hledáme nejužší místo, kde bychom mohli potůček přeskočit se suchými botami a tlapkami na louku, kterou chceme přejít směrem k lesu. Z dálky se zdála suchá, ale zdání klame, voda pod nohama ještě pěkně čvachtá. Berry se vyžívá, já už méně. Lítá po té promáčené louce sem a tam, až kolem něj stříká bláto. Patřičně podle toho vypadá. Ještě přehupnout další strouhu a jsme na kraji lesa.
    Sem jsem chodila jenom v létě a na podzim na houby, a proto les pod sněhem je i pro mě velká neznámá. Sluníčko skrz stromy tak snadno nedosáhne, je tu tedy ještě dost sněhu. Na cestě je vidět, že i v zimě tudy nějaký ten traktor projede. Ve stopách po něm taje sníh rychleji než v okolí a vytváří kaluže. Ba co kaluže, to jsou rybníky, či přímo jezera.  Pro Berryho je to zase něco nového. Hlídám ho, aby do vody nespadl. Ale kdepak uhlídat štěně! Je jak v sedmém nebi. Obíhá kaluže a zkoumá, jak jsou hluboké. Zatím opatrně, je mu divné, že pod tlapkou v té vodě necítí oporu. Přeskakuje potůčky, jimiž jsou jednotlivá jezírka propojená, a září štěstím. Dnes se mu venku obzvlášť líbí. Zvolna postupujeme do hloubi lesa.    Kaluží neubývá, ba naopak přibývá. Z potůčků se stávají rozvodněné veletoky a já mám starost, kam šlápnout, abych si nenabrala do bot. Soustředím se více na cestu než na Berryka. Ten se čím dál tím víc osměluje, skáče přes kaluže a zkouší, kam až doskočí. Párkrát se i netrefil, ale to odnesly jen už beztak mokré tlapky a bříško. S vodou si oproti mně očividně starosti nedělá. Hop sem a hop tam. Hop tam a hop sem. Dívám se, jak dovádí.     Najednou oba zároveň zbystříme kaluž před námi, ne kaluž, přímo vodní nádrž ve vyjeté koleji. A napadá nás totéž. Já chci křiknout: „Berry NE!“ Ale Berry už svůj nápad uskutečňuje. Rozbíhá se, odráží a skáče…!? Nedoskočil. Stylem na placáka končí ve vodě. Zoufale hrabe tlapkami, protože kaluž je tak hluboká, že nestačí na její dno, a tak veliká, že ke kraji musí doplavat.
    V tu chvíli to vypadá velmi komicky. Nevím, jestli ho mám litovat nebo se smát. Vítězí smích, protože vím, že mu žádné nebezpečí nehrozí.
    On ale tvrdě bojuje s vodním živlem. Plave přes ten obrovitááánský rybník ke mně. Jen čumáček mu z vody vykukuje. Voda je ledová a on se nevzdává, bojuje dál. A vítězí! Už se škrábe z vody ven. Chci mu pomoci, ale v tom mě opláchne sprcha, to jak se snaží otřepat. Okamžitě se rozklepe a začíná škytat. Známka toho,  že mu je opravdu zima. Ten prosebný a zároveň vyčítavý pohled za to, že jsem se mu smála, se nedá popsat.
    Beru ho do náručí a strkám si ho pod bundu. Budu sice také mokrá, ale to vůbec nevadí. Vždyť to malé mokré zmrzlé štěně si mou péči určitě zaslouží. Nejkratší cestou „mažame“ domů. Za chvíli cítím, jak se mi pod bundou rozlévá teplo. Tentokrát Berry vůbec nechce ven. Naopak. Ještě si schoval i čumáček, aby mu vůbec nic do té zimy tam venku nekoukalo.
    A netrvalo dlouho a usnul a schoulený pod mou bundou spal celou cestu až domů.
 

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com