Světlo a tma, tma a světlo

23.04.2020 20:20

Bereme jako samozřejmé, že se Země otáčí kolem své osy a díky tomu se střídá denní světlo a noční tma. Cykly. Bylo to tak vždy? Stačilo by změnit náklon osy a na pólech by Slunce přestalo zapadat za obzor, ale obíhalo by stále v určité výši nad ním a do určité zeměpisné šířky by byl stále jen světlý den.

 

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je vidět světlo ve světle a ve tmě? Kdo chodí v noci ven – a tím myslím ven do přírody bez osvětlení – bude možná vědět, kam mířím.

 

Noc je zajímavá. Je vidět vše v odstínech šedi, podle toho, v jaké fázi je měsíc a je-li zamračeno či jasno. Oči si zvyknou a většina lidí je schopná se ve tmě pohybovat bez umělého světla. Splynou s prostředím, jsou v něm skrytí bez vyčnívání, stávají se stínem. Sami vidí a zůstává jim přehled o jejich okolí. Rozvinou-li si další smysly, mohou cítit – vnímat, slyšet atd. a rozeznávat vjemy přirozené a umělé, které jsou danému prostředí cizí. Jsou skrytí a vidí, ví.

 

Jinak to je, když si rozsvítí světlo (baterku, louč …). Rázem odhalili sebe všem stínům ve tmě. „Křičí“ na všechny strany: „Jsem tu!“ Sami si osvětlili určitý kus okolí (podle síly světelného zdroje), ale světlo je oslepilo. V osvětleném prostoru vidí mnohem lépe, dokonce i barevně, ale ostatní se pro ně skrylo. Pro stíny se stali snadným terčem.

Navíc světlo v noci děsí. Pro noční bytosti je světlo postrachem, je pro ně cizí. Buď před ním utíkají nebo je napadají, jsou jím přitahováni. Ten, jež stojí za světlem, je ale světlem krytý, protože světlo oslepuje. Jako v noci je skrytý řidič svítícího auta za jeho světly. Pro noční svět je světlo cizí. Co je cizí, je třeba prozkoumat a většinou i odstranit. Potkají-li se dva se světlem, musí jej sklopit, aby se mohli vzájemně vidět. Jinak opět světlo oslňuje a skrývá.

 

Lidé, kteří se často pohybovali a pohybují v přírodě, používají světlo minimálně. Umí využít tmu pro sebe a využít její sílu.

 

Ve dne je to jinak. Svět je najednou barevný, jasný, otevřený – vše je vidět do podrobností. Zkuste si stejnou baterkou, která je v noci vidět na kilometry daleko a oslní, posvítit ve dne. Splyne s okolním světlem a lehce oslní jen tehdy, pokud by se někdo díval přímo do ní jako do zdroje. A to by ještě musela být hodně silná, protože ve dne jsou oči přizpůsobeny světlu. Přijímají světelný tok a oznamují tělu: „je světlo, svítí slunce, chraň se“ a tělo – pokožka se chrání. Otevřou se póry, aby pot ochlazoval tělo, a pokožka začne vylučovat pigment, který ji chrání před spálením, a člověk se opálí. Jinak tomu je, když si ve dne hraje na noc a nosí tmavé brýle. Oči si myslí, že je noc – šero, proč by tedy vysílaly tělu signál chraň se. A všechno dopadne opačně. Světlo – slunce tělu ublíží jen proto, že si tělo myslelo, že je ve tmě.

 

Jako lidé jsme schopni se v této realitě přizpůsobit oběma polaritám. Smůla je v tom, když si v noci lidé hrají na den a ve dne na noc. Zakrývá se tím dualita, která je v tomto světě přirozená. V paměti máme vzpomínky na obojí. Pastí je hra v důsledku jejich zapomínání – pominutí – minutí = obětování umu (rozumu).

 

Rozum je rozdělení umu. Když se cokoliv dělí a dělí a dělí, brzy mizí přehled o celku a člověk se ztrácí v detailu. Ztrácí nadhled a sílu. Síla je v celistvosti. Rčení: „Rozděl a panuj“ je plně výstižné. Proto je ukazována vždy jen jedna strana mince duality – buď světlá, nebo stinná. Má-li člověk – byť detailní – povědomí jen o jedné části bez nadhledu celku, o jedné polaritě, je stále otrokem.

Pola-rita – rozdělení ritu – rituálu. Černá – bílá magie. Magie schovávající se za stíny tmy i světlo dne. Její síla je jen jedna. Dělená síly pozbývá. Proto Ti, co ví, podporují vždy obě protichůdné síly, proti sobě stojící strany. Ví, že jakýkoli boj plodí jenom další boj. Proto jej podporují. Přímo zlo, či oklikou boj za dobro. Dobro – do–br–o.

 

Člověk, aniž by si uvědomoval, stává se obětí takto nastražené pasti.

Oběť odvozena od praslovanského slova abětě, které se podle A.Horáka používalo zejména na Krétě; znakem – ideogramem - se lidská oběť bohům zapisovala svastikou (ruce držící dýky), která přešla do klasické svastiky, jak ji známe dnes

- oběť je asi odvozena od slova bít, ubít, ve staroslovanštině оубити [oubiti], což je možná odvozeno z ještě staršího úbijá; infinitiv sloves s -t – -ti na konci je novodobější a zavírá tok síly ve slově; v praslovanštině se jako infitintiv většinou používala koncovka -já

- další slovo , jež se používalo pro oběť, je měna – proměnit, od minúti, mínajá – v původním významu zaniknout, zemřít (dnes minout – projít bez povšimnutí – posun významu)

- abětě měnje – oběti obřadně proměňují, což znamená, že při zabíjení lidských obětí je jejich síla proměňována v to, co potřebuje obětník – kat – mág – kněz – póp

- tarbjá – je dalším výrazem pro lidskou oběť vzniklým z původního tárajá těbjá = utrácí tě, z toho atarak = obětovaný otrok, dnes zůstalo slovo atak - útok

- pa-mě-ť – po-mě-ť – po-min-out – pomine-li se člověk (ztratí - rozdělí um), je venku ze hry o výstup z této roviny bytí, jinak řečeno, ztratí-li vzpomínky na svůj kosmický původ, je ztracen – to je účel vězení

- dnes máme slovo mina jako nástroj zabíjení; někdy se i o vzteklém člověku říká, že je jak nášlapná mina (je obětí sám sebe, je uzavřen ve svém vězení)

- opakem pominutí – roz(dělení)umu je lúčba = spojování, z toho lúč – světlo

 

Vězení je důmyslné, neboť lidé ke všem úkonům dali svůj souhlas, třeba pod nátlakem, ale dali. Tím se sami zavřeli. Tudíž si mohou i sami otevřít, vezmou-li zpět své souhlasy, přijmou své bolesti, ale i sílu z nich plynoucí (neb co tě ne-porazí, to tě posílí), postupně si otevřou vzpomínky a najdou cestu ven.

- vězenímůže být od praslovanského slova wězěu – vazel, uzel, smyčka; ve vězení bývali lidé uvázani, později přikováni

 

Světlo – z hlásek slova můžeme tvořit slova další, která jsou součástí slova prvotního, stojí za přemýšlení, co vše to je

- s-v-ě-t-l-o – svět, vět, lěs, těl, věl, ot

- vět – větit = jíst; ale též věta jako soubor slov, což je též silou a krmí, neb i touto silou se dá živit

- svět – společný vět

- lěs – lěsá – množné číslo, oběti, jež se dávají mrtvému na cestu do záhrobí

- těl – tělo

- vělvělě – vele – hodně

- ot – od

 

Tma – přesmyčkou hlásek vzniknou další slova (přesmyčka je častý jev při tvorbě a posunu významu slov)

- tma – tam – mat – atm (atma) - dodáme s a máme astma atd.

 

Světlo a tma, tma a světlo. O těchto dvou polaritách se hovoří jako o dualitě.

- litalítý (běsný, krutý), lítost – lituji-li – jsem krutý

- zpětný chod vzniku tvaru číslovky duo – dvo – dvě - dě

- Ѵ – Ižica – znak Bukvici – Cyrilice má zvuk i – v – n – u - ju

- Ě je znakem silným, propojujícím do mnohorozměrnosti, byl v praslovanštině často na počátku slov, zmírnění jeho síly působí tzv. obalové hlásky - nejčastěji V a J, které se vkládaly před Ě

- proto se domnívám, že číslovka vyjadřovala kromě početního významu 2, též hlubší – propojení dvou protikladů v mnohorozměrnosti, jinak řečeno, co se propojí, přestává proti sobě bojovat a spojuje sílu, propojí-li se protiklady, vzniká sounáležitost

- jako slabičný znak v praslovanštině představuje dědjínu – dědinu, osadu, ves – v níž žijící tvoří určité společenství

- vložené obalové v – dvě změnilo poselství, další tvary duo, dvo již nesou poselství jiné

 

Poslední slovo, jež bych dnes chtěla zmínit, je universum. Je slovem dnes často používaným.

Universumuni-vers-um – uni-ve-r(o)sum

- uni - jednotná, společná; u naplnění, ni – nikajá (prasl.) vznik

- vers – verse, varianta

- rozum – rozdělení umu

- tato společná verse rozumu je předávána hromadnými sdělovacími prostředky a všemi možnými dalšími cestami včetně proroctví, ezoteriky, hromadných meditací atd.

- za účelem vytvoření jed-not-né verse rozumu je třeba síly mnoha miliónů lidí, lidí, kteří padají do pasti krásných (kárasaných) řečí a lákadel a odevzdávají svoji sílu na oltář universa

- universa, které je tvořeno za souhlasu a dotování silou těchto mnoha jedinců, kteří vyměnili um za rozum a v důsledku toho ztratili „vzpomínky“ a v pominutí se řítí do dalšího kola bytí (či bití)

- vzpomínka – vaza-po-mín-ka

- vaza -vázání, původně wězěu

- popowězá, po-wězá (prasl.) – přidržení a přikrytí sena na voze, aby drželo pohromadě po směru jízdy (vězení)

- mín – minout, míjet – být obětován

- ka – skrytí cesty do pasti zapomnění

- máme bledě modrou květinu pomněnku – od pomni – vzpomeň si, i tu je význam otočen, ale nebeská modř malých kvítků názorně, bezeslovně nabádá k propojení se se svým bledě modrým světlem Luči a svou podstatou Čís, v níž je vše

 

Jak říci jinak paměť, vzpomínka? Hledám. Věřím, že se brzy otevřou další slova a budu schopná předat vysvětlení nejen současných používaných, ale i výstižnější slova pro ty, jež chtějí jazyk používat v jeho čisté síle.

 

Cělis barzá

 

 

 

 

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com