Stín

13.02.2012 13:18

Napíšu vám o jednom snu.   Jména jsou použita fiktivní.

 

Paní Jana měla sen, který ji velmi rozrušil. Nakonec jsme ale zjistily, že byl s pozitivním koncem. Co se jí tedy vlastně zdálo?

 

Jana se ocitla ve velmi malém pokoji, v němž měly její děti postýlky namačkané na sobě, u nich přistavěné skříňky a o tuto malou místnost se všichni dělili ještě s jinou rodinou. Vzápětí jí došlo, že je to vlastně naopak, že ta rodina jí s dětmi poskytuje určitý azyl. Z tohoto zjištění jí bylo velmi a velmi úzko, vždyť jako každá máma, chtěla pro své děti jen to nejlepší. Najednou uviděla nad jednou postýlkou obláček, který se lehce vznášel. Zpozorněla. Po chvilce uvnitř obláčku uviděla jasně růžovofialově zářit něco, co vypadalo jako žížalka. Hýbalo se to. Zvětšovalo a zmenšovalo, nafukovalo a splaskávalo, tím se obláček pohyboval. Pohled na tu „bytost“ ji naplňoval klidem a mírem, ale nebyla si jistá, jestli se jí to nezdá. Chtěla se zeptat dětí, jestli vidí to samé, když se na ně ale s otázkou otočila, uviděla, že již „bytost pozorují také“.

V místnosti se rozlil pocit neuvěřitelné pohody a úžasu.

Střih.

Přenesla se do místnosti nějaké kouzelnice či vědmy, která jí měla odkrýt tajemství, které ji přenese do království klidu a míru. Na poslední chvíli si to rozmyslela a chtěla couvnout, ale už to nešlo. Vědma již otvírala ohromnou knihu se slovy: „Nejdříve musíš projít zkouškou, musím na Tebe vypustit stín.“ Jana ještě v otevřené knize zahlédla jak kdyby vlnící se šedý kouř, který pomalu začal stoupat z knihy. Dala se na útěk prvními dveřmi, které uviděla. A pryč, daleko, co nejdál. Strach a úzkost jí svazovaly nohy, těžce dýchala. Ale nepřestávala běžet dlouhou temnou chodbou. Stín jí byl v patách. „Kudy se dostanu ven?“ Jen na to pomyslela, ocitla se před domem, slunný den, mrazivý, všude sníh, nějaké staveniště. Klopýtala přes něj a Stín za ní.

Vběhla do panelového domu, před ní se objevila opět dlouhá chodba. Tentokrát ale světlá, s mnoha dveřmi. Uvědomila si, že je v nemocnici a za každými dveřmi jsou v pokojích nemocní. Neotvírala je, jen je cítila a běžela dál. Hledala prázdný pokoj. Získala před Stínem malý náskok: „ Musím se schovat, než Stín uvidí, do jakých dveří vcházím,“ hučelo jí v hlavě. Konečně! Prázdný pokoj. Vběhla do něj, skočila na postel za dveřmi a přikryla se bílou dekou. Poslední myšlenkou před probuzením bylo, že musí deku ještě přitáhnout, jinak ji Stín při otevření dveří uvidí.

Probudila se sevřená strachem a úzkostí. Co to mělo znamenat? Pohled na hodinky jí ukázal, že má ještě hodinku spánku. Znovu se zachumlala do peřin, jak kdyby se chtěla doopravdy před nějakým „Stínem“ schovat. Při usínání si vzpomněla na pohádkové hrdiny, kteří přemohou zlo jedině tím, že se ho nebojí. „Nebát se, ano, nebát se a postavit se Stínu.“ To byla poslední myšlenka, kterou si pamatovala, než opět hluboce usnula. Již se jí nic nezdálo. Vzbudila se ještě před budíkem, čilá, s dobrou náladou, bez strachu a úzkosti.

Ve snu k ní přišla zkouška. Správně pochopila, že klid, mír a pohodu nalezneme pouze sami v sobě, i když budeme vrženi do velmi nepříznivých životních podmínek, a že strachu se musíme postavit, nikoliv před ním utíkat a schovávat se.

Zvítězila nad Stínem, zvítězila nad Strachem. Nalezla vnitřní klid. Začalo jí „svítit Slunce“.

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com