Příjmení

26.11.2020 17:17

 

Příjmení

 

Proč mají Češky u příjmení koncovku „ová“?

 

Tuto otázku si položilo asi mnoho žen, už jen proto, že v západním světě je to jinak, žena přijímá příjmení muže beze změny.

 

Proč tedy u nás ta koncovka, na co je?

 

Wikipedie to vysvětluje z hlediska skladby slova https://cs.qaz.wiki/wiki/Slavic_name_suffixes

 

My se na tuto koncovku podíváme z praktičtějšího důvodu.

 

Koncovka „ova“ by byla přivlastňující. Znamenala by, že žena patří muži. Například Otova kráva, bota, koza, židle, mrkev, žena …

O – jako informační pole mužova rodu, našich

va – jako ochrana, štít

Pokud něco někdo vlastní, měl by to i chránit, zaštítit. Tím získává nad vlastněným moc a nadvládu. Záleží jenom na jeho povaze a vlastnostech, do jaké míry moc a nadvládu uplatní a projeví. Záleží na míře srovnanosti svého sebevědomí, zda-li si potřebuje dokazovat svoji důležitost přes ponižování nebo nikoli.

 

Ženské příjmení má ale koncovku dlouhou „ová = ovaa“, což má úplně jiný význam.

Dříve se délka hlásky vyjadřovala jejím zdvojením, spřežkou, což ještě u některých jazyků zůstalo (polština, němčina, finština, sašština = jakutština, atd.). Byť vyslovujeme dlouze, vizuální dojem je krátce. V genetické informaci si každý podle svého původu nese zvuk spojený s tvarem. Rozdílný původ znamenal dříve i rozdílnou schopnost určité hlásky vyslovit, protože se vyskytovaly jen u některých národů (jako nyní české „ř“). Proto si hlásku, která jim byla cizí, přizpůsobily svým zvukovým vyjadřovacím možnostem jako dnes, když se cizinci snaží vyslovit již zmíněné „ř“. Dochované je to např. u známého jména Cicero. Čičero se vyslovoval ve slovanských jazycích, jako Cicero římsky nebo Kikero v latině.

 

Písmo Bukvica nebo i Runy nás vedou zpět do doby, v níž každá hláska nesla svůj obraz a několik projekcí toho obrazu. Například hláska „S“ - jedním z obrazů může být sýr, projekce je to, co se vám vybaví jako první při vyslovení toho slova: např. různé konkrétní druhy sýrů, ale i lednice, kráva, mléko, myš, díra, pastička, úsměv, plast, bíla, žlutá, plíseň atd.

 

Každá hláska nese svůj obraz a vyvolává projekci. Zjednodušováním jazyka došlo k jeho ochuzení, ale zároveň jeho zjednodušení umožnilo vzdělání širším vrstvám obyvatel. Nyní nastává čas vrátit hloubku slovu = tyl a písmu = bičin. Otočit otočené a ponechat, co zůstalo.

 

Z výše napsaného vyplývá, že je rozdílné, zda-li napíšu „ova - ová – ovaa“.

 

První koncovku jsem vysvětlila. Nyní tu psanou spřežkou.

Ovaa“ - O je informační pole rodu, našeho, či přespolních, k němuž se žena přidává, do něhož vstupuje.

Va je ochrana, kterou jí dává rod, do něhož vstupuje; zároveň tato ochrana jí váže k vypořádání části karmy rodu, kterou na sebe přebírá; pokud její tchyně – matka rodu, karmu za sebe též vypořádala, přejímá jen část, kterou si nese její muž

A dává ženě tryskající (barzá) sílu počátku a rovnosti mezi mužem a ženou za předpokladu, že každý dle svých schopností a možností naplní své poslání ve svazku, do něhož společně a dobrovolně vstoupili, za předpokladu vzájemné úcty, kterou si sami k sobě mohou díky zrcadlení ve svazku dorovnávat.

 

 

V dnešní době dochází k mnohému vyrovnání karmy, aby tento způsob života mohl být opuštěn. S tím souvisí i dorovnání úcty k sobě, svého sebe-vědomí i své síly. Bude-li si člověk ctít sám sebe, bude-li si vědom, kdo je, a přijme-li zpět svoji sílu, bude si stejného ctít i u svého protějšku – své ženy, svého muže, bez potřeby druhého ponížit, aby se dotyčný/á/ cítil/a/ lépe.

 

Potíž současnosti je ta, že ženy jsou bez znalosti, jak se vypořádat s karmou rodu, do něhož vstupují. Nesou si mnohdy ještě i karmu rodu, z něhož vzešly a časem se tíha obojího stává tíhou nad síly, jimiž v té chvíli disponují.

 

Ženy, které přijmou jméno muže v jeho mužském tvaru se zbavují informačního pole, tudíž jsou z rodu vyčleněny, zbavují se ochrany, tudíž se cítí samy i přes veškerou péči muže, a mnohdy postrádají i sílu svoji. Pocit vyloučení, pocit bez přijetí, bez propojení, bez porozumění … prožívají i ženy, které přijaly příjmení v podobě přídavného jména bez „ová“. Např. jméno Mladý. Česká legislativa (podle zjištěných informací) umožňuje tvar Mladýová nebo zkráceně Mladová, který je ale bez využití. Moje zkušenost je taková, že pokud si ženy alespoň virtuálně změnily příjmení do tvaru s „ová“, postupně se měnily i vztahy v rodině.

 

Tvar „ová“ je někde mezi ova a ovaa. Zvukově je shodný s druhým, tvarově se blíží více prvnímu. Ale právě tento tvar umožňuje ženám přijmout zpět svoji sílu, sebe-úctu a sebe-vědomí bez toho, aniž by naopak chtěli ponížit a ovládnout muže.

 

Každý má volbu. Za sebe cítím, že nést příjmení v ženském tvaru, je pro ženu důležitá součást jejího života, která jí umožňuje splnit její životní poslání. Je to pocta pro ni i pocta pro muže.

 

Na seminářích o Bukvici o jménech, karmě a jejím vypořádání a věcech souvisejících mluvím více, neboť vše se prolíná v obrazech písma, světa i nás.

 

Tudíž zde má vše své místo. Důležité je odpojit se od falešných podsouvaných kořenů, najít své, znovu se k nim připojit a vykročit směrem k dalším zkušenostem a prožitkům.

 

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com