Paměť v genech

27.04.2019 14:13

Na počátku je čisté Bytí. Je bez myšlenky. Je bez myšlenky a bez prožitků. Holé, čisté a prázdné. Aby si Bytí mohlo uvědomit samo sebe, potřebuje myšlenku. Myšlenka je čin a je kořenem činění, dělání a též kořenem duality. Dualita umožňuje prožitky. Prožitky obohacují a rozvíjí Bytí. Dualita je boj i smír. Strach i ljubov (láska). Bytí je v každém a ve všem a skrz pocity získává prožitky. Když je Bytí pochopí, přestává opakovat stejné prožitky stále dokola. Bytí se vrací zpět k sobě, čisté a plné prožitků. A to je princip.

 

Boj i smír je Hra.

Výhra i prohra.

Výhra = vý + hra = získat něco hrou, což nás v prvotním významu této předpony vede z vnitřku ven, tedy od sebe pryč

Prohra = pro + hru = jsem pro projití hrou; pro (ve významu staročeském) = přes co, skrz co

Bytí je odváděno od sebe prostřednictvím (skrz, přes) Hru.

Je odváděno pro – přes – hru zvanou Život.

Hraji, a tím pádem jsem vítězem i poraženým. Učím se. Čisté Bytí v nás se díky prožitkům, vítězstvím a porážkám, může svobodně rozhodovat.

Smysl na jejím počátku je učit se. Učit se přijímat porážky a znovu vstávat do Hry, do boje. Učit se přijímat vítězství bez nadutosti a pýchy.

Mám-li prožitek – cítím a vím. Učím se. Přijímám i Odmítám. Poznávám. Poznávám, že není potřeba hrát boj a stále dokola prožívat vítězství a porážky, neboť vítězství i porážka jsou prožitkem a každý prožitek je účelem Hry – učení.

Bytí postupuje do další úrovně Hry, v níž se boj postupně mění na spolupráci, spolutvoření, spoludělání, spolučinění.

Pouze tímto způsobem lze budovat dílo. Bytí získává čistý pocit ze Hry. Hry, jíž z prvotního boje proměnilo na součinnost.

 

Sčítáním prožitků se počala tvořit genetická paměť. Dokud bude Bytí, je i genetická paměť.

 

 

ROD a počátek Hry

Za dávných časů se sešel rod, aby si jeho členové poměřili síly a schopnosti.

Soutěžili. Soutěž = sou – společné + těž – těžení i těžké, společné těžké těžení schopností a dovedností pro rozvoj i vývoj rodu. Vedlo k porovnávání, jež se stalo hodnocením.

Soutěžili ve více oborech, např. ve fyzické zdatnosti, mrštnosti i síle, ve zručnosti i dovednostech, v umění i kumštu. To vše pro zdokonalování celého rodu. To vše pro dina (jedinotlivce – jed+din - jednotlivec), aby našel své silné i slabší schopnosti. To vše z touhy poznávat. Z touhy Hrát i Hrát si.

Toto soutěžení bylo poměřováním, nikoli bojem ve smyslu toho slova. Úctu měl vítěz i poražený, neb vítěz v odinom (jedinom - jednom) klání mohl být poraženým v jiném.

I stalo se, že některý člen rodu začal zpochybňovat tuto myšlenku sounáležitosti a společného prohlubování dovedností a schopností. Chtěl vyniknout nade všechny. Tím se začala mezi členy rodu vkrádat pochybnost. Pochybnost o sobě a své bezvadnosti. Pochybnost rostla a bobtnala, až byla do her a života včleněna jako pocit viny, chyby, nízké dostatečnosti. Tím se snižovalo sebevědomí dinů (jednotlivců), vytvářel se postupně pocit závislosti na těch „lepších“ a vznikal pocit vděčnosti. Vděčnosti jako ponížení se (nikoli díku). Mezi diny se vkradl jed.

K protiváze Bytí se zrodilo Ego. Dualita. Byla uměle vytvořena velká Hra Života. Hra Života, jež vede Bytí od sebe, aby mu umožnila poznávání skrz – pro – žitek. Porozuměním pro-žitku pro-chází Bytí Hrou Života. Porozumění otáčí směr pohybu z -ven- na -dovnitř- a vede k odevzdání se Bytí samo sobě = Celku.

 

Bytí ve Hře Života sbíralo a hromadilo prožitky všeho druhu, a tím se rozšiřovala genetická paměť rodu. Nejdříve bylo Egem utlačováno a prožitky byly bolestné. Postupně se uvolňovalo a díky zření a přijetí prožitků se osvobozovalo z jeho nadvlády. Čisté Bytí je bez potřeby dávat na odiv své schopnosti, dovednosti, moudrost ... Čisté Bytí pochopilo, že ať je výsledek jakýkoli, je to vždy vítězství, neb je o další prožitek moudřejší a mohutnější paměť rodu, z níž mohou čerpat všichni. Bytí se počalo vracet k sobě.

 

Čisté bytí cítí a ví skrz prožitek. Prožitky jej obohacují. Bohatstvím jsou všechny prožitky – bolest, slzy, vztek, bezmoc, smích, hmotné bohatství i chudoba, těžká práce i povalečství, stejně jako tvůrčí dění a součinnost s ostatními. Výčet by byl dlouhatananánský, prožitků je mnoho. Díky množství prožitků se Bytí oprošťuje od pochybnosti a může volit svobodně. Opouští potřebu něco dokazovat sobě i druhým. Přestává se dovolovat i si dovolovat. Oprošťuje se od vděčnosti. Jenom v díku žije tím, co je.

 

Když Bytí pozná, co je BÝT, odchází z duality zpět k Celku – k Sobě - plné prožitků. 

Přestává potřebovat slova. Jenom je. Užívá si, že je, ať se děje cokoli.

 

 

Na motivy mně ni-známého autora od kamarádky.

 

Žije v chalupě na konci vesnice v chudobě stařeček s vnukem. Mají jednoho koně. Ráno kůň utekl.

Vesničané stařečka litují: „To je neštěstí, to je neštěstí.“ Stařeček se jen podívá a řekne: „Kdo ví. Kdo, ví.“ Chlapec jde koně hledat a vrátí se i s celým stádem divokých koní, v jehož čele jde jejich kůň. Vesničané říkají: „To je štěstí, to je štěstí,“ a stařeček odpovídá: „Kdo ví, kdo ví.“ Další dny se vnuk snaží osedlat a ochočit divoké koně. Spadne a škaredě si zlomí nohu. Leží doma a vesničané přicházejí a lamentují: „To je neštěstí, to je neštěstí,“ a stařeček říká: „Kdo ví, kdo ví.“ Vnuk leží doma se zlomenou nohou. Do vesnice přichází biřici a odvádí všechny zdravé muže do války …

 

 

Pokud se tímto způsobem naučíme přistupovat ke všem zkušenostem, vytváříme z nich prožitky a Hru z boje měníme na součinnost. Součinnost dění. Bytí pochopením naplňuje princip a otevírá si cestu k Sobě.

 

My jsme Bytí, my si otevíráme cestu …

 

 

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com