Kam po smrti
Kam odchází duše po smrti?
Bylo napsáno mnoho knih a popsáno mnoho papíru vždy se stejnou zkušeností: tunel, v němž člověka vítají jeho blízcí, světlo vábící, příjemné, teplé, měkké. Světlo, jež snímá z člověka všechny obavy, světlo, které ukazuje jiný rozměr bytí. Tisíce lidí, kteří prošli klinickou smrtí a vrátili se, předávají ty nejlepší, nejvábivější i nejpřívětivější zkušenosti. Sami většinou prochází i proměnou ve fyzickém světě, která mění je samé a jejich pohled na tento svět.
Všechno to jsou zkušenosti, které ukazují tunel, tedy cestu, a světlo. Všichni byli vráceni zpět před projitím světlem, ačkoliv v něm mnozí chtěli zůstat, jak jim tam bylo pěkně, a odmítali se vrátit do potíží světa. Co je ale za ním? Je tam světlo samo nebo něco jiného. Někdo další pouť popisuje jako soud nad člověkem, posouzení jeho skutků, jiní se bojí pekla, další se těší na nebe, je mnoho rozdílností, které směřují bytost tím či oním směrem podle své víry. Na YouTube na toto téma byl pěkný kreslený film o Vikingovi, který se chtěl po smrti dostat do Valhaly. Mohl se tam dostat pouze tehdy, když zemře v boji, proto vyhledával boj. To se mu nakonec podařilo, zemřel v boji. Již směřoval po schodišti za svými předchůdci, když na bojišti našli jeho tělo řádové sestry, daly na něj kříž a přesměrovaly Vikingovu duši jejich směrem. Valhala se vytratila.
Je tunel se světlem na konci jedinou možností, kam odejít, když nám nejen báje a pověsti, ale i různá náboženství poskytují jiné možnosti?
Podle mého poznání i zkušenosti máme možností mnohem více. Tunel má ale silný tah, láká a vábí, přitahuje, vtahuje. Aby se člověk mohl porozhlédnout, kam jít, potřebuje sílu. Sílu jež odolá vábení. Aby měl člověk sílu jež odolá vábení, potřebuje být na konci svého života v klidu, srovnání se i smíření se se sebou samým, svými blízkými, životními situacemi a životem jako celkem. Stane-li se, otvírá se kromě tunelu pohled i jinam. Na mnohé dveře vedoucí různými směry. I do tmy. Do tmy. Kdo chce odejít do tmy? Kdo odejde do tmy, když tunel se světlem na konci tolik láká a člověk má tak báječné zvěsti o tom, jaké je světlo na jeho konci přívětivé? Kam byste v ten okamžik šli vy?
Tam, kam jdou mnozí? Do tunelu za světlem? Nebo objevovat neznámo ve tmě? Který směr, které dveře si vybrat? Jistota je jistota. A je to jistota pasti. Pasti tunelu se světlem, který láká a vábí, aby si vzal světlo, životní sílu těch, kdo mu skočí na lep. Ti jsou vysáti a vrženi zpět do recyklace zvané reinkarnace s amnézií, vymazanou pamětí, aby se znovu, cyklus za cyklem rodili, bavili i trápili, veselili i smutnili, prostě „vyráběli“ více či méně životní síly, kterou na konci života pozemského odevzdají a opět jsou vrženi do cyklu zpátky. Dokola a dokola, dokud vydrží ….
Původně byl tento proces jiný. Sloužil poznávání, růstu, vědění, bytí. Člověk mohl odejít z těla ve chvíli, jíž si sám zvolil, tam, kam se sám rozhodl. Byla to dobrovolná škola. Až později se staly události, které vedly k zotročení a v podstatě se z člověka stal nástroj. Ná-stroj – náš stroj. Biologický stroj. Neb když je člověku amnézií při vtělení vzato to, co ví, přestává být tím, kým byl. Stává se strojem s programem. S programem, v němž je zapsaná i cesta odchodu, jež je posilována pronikajícími informacemi s „druhé strany“. Rádoby tajně a ve skrytu, přesto veřejně a silně. Program recyklace je tím u mnohých zpečetěn.
Musí to tak být? Jak se dostat domů?
O tom opět příště.
Je to mnoho informací, které by měly být sděleny a sdíleny, aby měl každý možnost, vydat se po opuštění těla domů. Domů, kam touží jít mnoho duší, neb cítí, že patří jinam.
Díky za vaši přízeň i přes má odmlčení. Odmlčení jež jsou proto, že potřebuji být sama se sebou. Otvírají se mi v tomto čase zvěsti a skládají se jako puzzle do obrazu, který vám následně předávám.
Je toho hodně. Proto jsem se rozhodla o tom všem napsat další knihu a předat informace v ucelené podobě. A nejen to!