Jedna strana příběhu Bukvici - 3. část

06.04.2021 21:21

Příjemný den všem, dnes základní povídání o Bukvici dokončíme.

 

I z tohoto malého příběhu vyplývá, že se Bukvica, počne-li se jí kdo věnovat, stává celoživotní cestou objevování, na níž člověk dělá kotrmelce a mnohokrát otočí objevené naruby. Neb cesta poznávání a stupně na ní člověka mnohokrát vedou k přehodnocení poznaného. Jakmile si otevře cítění na buněčné úrovni, postupně bude cítit – vědět. Čím více cítí buňkami, tím více ví. Tím se cítění, přesouvá do úrovně, jíž se občas říká zření. Zřít znamená vědět, mít čisté spojení se sebou, se svou podstatou a skrz ni se Vším.

 

 

 

Jedna strana příběhu Bukvici - část třetí

 

 

Až si odpoví člověk, alespoň částečně na otázky, jež jsem nastínila u úrovně Jerj, posouvá se do úrovně Jať, v níž s nadhledem spojuje to, co v úrovni Rjeci rozdělil. Zjišťuje, že zrno těžko může vyrůst bez plev, že bílá patří k černé a naopak, že hrubé i jemné se doplňují, jako muž a žena. Celek je o míře použité hrubosti a míře použité jemnosti, aby oba póly byly ve vzájemné rovnováze. Tím poznáním se člověk plynule posouvá k Jun, aby zjistil, že náš Vesmír je celek, který – je-li vyvážený - tvoří ucelený systém přivedený k dokonalosti. Jarj vrací člověka k sobě a k našim, rodu a rodině nejen pozemské, ale i kosmické. Člověk je původně obyvatelem multiverza, nikoli univerza, jak se dnes říká. Bukvica Jarj otvírá bránu – jinak ánu – k mnohosti, a v té mnohosti k našemu. Bez nadřazenosti, či podřízenosti. Aby člověk mohl zkoumat mnohost a nalézt svoje – naše – na hlubší úrovni, postupuje dále. Edo je stupněm přimknutí se. K čemu se přimknu, čeho se dotknu, to poznávám. Skrz tuto bukvu dochází k hlubokému sebepoznání. Je to zároveň i úroveň prozkoušení sebedisciplíny, respektu a úcty k druhým i k sobě. Neb na této úrovni získává člověk schopnost dotknout se i informací, které jsou zapovězeny, neb náleží do soukromí jiného, obrazně řečeno „jako zakázané ovoce za plotem sousedovy zahrady“. Tím víc lákají k prozkoumání a nahlédnutí. Čím větší úctu má člověk k druhé zahradě a všemu v ní, ať se mu to v ní líbí nebo ne, tím roste úcta k zahradě jeho vlastní. Člověk došel úcty k sobě a víry v sebe. V tu chvíli se posouvá do úrovně Óm a měl by projít prozřením o tom, kam vede tento zvuk. Což jej vrací zpět na zem do Jen, úrovně v níž by měl člověk rozeznat svoje od druhého v rámci přijetí mnohosti, v níž by měl dokončit proces sebenalezení a sebeobhájení. Pokud obstojí posouvá se do úrovně , v níž se stává člověkem předávajícím svoji moudrost získanou na cestě sebepoznání, těm, kteří chtějí naslouchat. To jim usnadňuje nalezení svého směru a svojí cesty. Neb cíl je stejný – poznat sebe a své poslání. Cestu má každý jinou, svoji.

 

Člověk svoji moudrost může předávat jen omezený čas a omezenému počtu posluchačů, proto ji v další úrovni Jota ukládá do knih, obrazů, písní, tanců i zvyků, aby byla uchována pro následovníky. Jsou to ale moudrosti platné právě v čase, v němž byly získané, proto je těžko brát je jako dogmata s nadčasovou platností. Jsou to kořeny, z nichž je třeba čerpat, ale nikoli v nich setrvat. Jsou tím, z čeho vyrůstá další a další, čerstvé a mladé. Je třeba jít dál. Jít dál s úctou ke kořenům a růst na své cestě. Jen tak sílí a rozšiřují se kořeny a rozrůstá se větvoví, jen tak stojí pevně zdatný dospělý strom – mas – dřěvo – děrvo. Člověk. Tím se člověk blíží finále své pozemské pouti. V úrovni Ota se zbavuje posledních nitek lpění na pozemském bytí. Častokrát to bývají drobnosti jako vůně čerstvě posečené trávy či hrneček po brababičce v kredenci, protože hlavní otázky jsou již vypořádány. Úroveň Ksí v člověku propojuje vnitřní a vnější, jemné a hrubé a utváří vnitřní rovnovážný stav, z něhož se člověk vrací přes Psí psychiku do světa vnějšího, aby se přes Fitu propojil se vším a pocítil sám sebe ve všem. Tím úplně mizí rozdělení na my a oni, protože zůstává prožitek sounáležitosti. Až nyní může člověk plně prožívat Ižicu, dovršení poutě, a plně si vychutnávat pozemského štěstí. Úskalím této vrcholné úrovně je paradoxně poznání sounáležitosti, neboť v eufórii poznaného může člověk snadno spadnout do pasti parazitů, kteří cítí velkou životní sílu, na níž se chtějí jim zcela přirozeně přiživit. Proto i v tomto vrcholném stupni vývoje je třeba si udržet úctu k sobě, což by mělo jít zcela přirozeně. Posledním stupněm je Iža, bukvica času. Člověk objevuje, že má v sobě hvězdu, kterou je on sám, a v ní skrytý čas. Tento čas je jen jeho. Může jej urychlit, stejně jako zpomalit. Je to umění, které ovládali Předkové a jež se dochovalo v některých východních bojových uměních. Čas je silou života. Kdo objeví v sobě čas, objevil klíč k životu – wi – wijá (vi – vijá). Teprve nyní se člověk může sám rozhodnout, chce-li být dál na Zemi, či z ní odejít. Stává se vládcem svého WI. Je volný.

 

 

 

 

Tím končí můj příběh Bukvici, který se postupně odkrývá a prohlubuje. Vy můžete žít ten svůj příběh. Je to zatím jen jedna, ta příjemná strana. Vše má ale svůj rub i líc. Druhou stranu Bukvici začneme zase příště.

 

Díky Vám za přízeň, objednávky knížek i šíření.

 

Mějte příjemné dni.

 

Odkaz na video najdete na mých stránkách zde

a přímý odkaz na YouTube

 

 

 

 

 

Kontakt

Věra Ovečková +420 733 587 795 vera.oveckova@gmail.com