Dušičky – svátek zemřelých

Je mnoho pomýlení v naší době. Žijeme je, přejímáme a přijímáme, tvoříme.

Jedním z velkých pomýlení je čas, v němž se slaví Svátek dušiček, zemřelých. Počátek listopadu, zkracující se den, dlouhá noc, většinou pošmourné, sychravé počasí. Lidé houfně vyráží na hřbitovy. Upravují hroby, přináší svíce – světlo, jež má ukazovat duším cestu do našeho světa, vábí a láká k návštěvě. V tento čas jsou již blány mezi těmito světy opět silné a projde málokterá duše. Ty, jež projdou, jdou ke světlu, kde se těší na setkání s blízkými. Co najdou? Hrob, kříž a svíci. Blízcí nikde. Jsou dávno v teple svých domovů. Duše je lapena v síti kříže jako v síti pavouka, aniž by se mohla odpoutat. Jen výjimečné z výjimečných duší, srovnané vědoucí bytosti, se dostanou přesně do středu kříže, v němž se otvírá cesta ven do čtyř světových stran. Kam ale jít, když světlo vedlo k hrobu? Návštěva končí, duše jsou vrženy zpět do záhrobí. Do záhrobí, jež je pohltilo jako past. Do záhrobí, v němž jen čekají na další pokyn ke vtělení.

Původní dušičkový čas je v těchto dnech, ve dnech podzimní rovnodennosti. Nejsilněji působí v den rovnodennosti, den před ní a den po ní, to je blána mezi světy nejslabší. Slábne již několik dní před a postupně sílí několik dní po. Domnívám se, že slábnutí počíná osm dní před rovnodenností a do své síly se vrací osmý den po rovnodennosti. Ale to je zatím jen domněnka, časový rámec se jistě brzy ukáže. Důležité a podstatné je, že zrovna v tento čas prožíváme podzimní rovnodennost a můžeme přivolat své blízké zapálením svíce, živého ohně, nikoli na hrobě, ale doma. Doma, tam, kde jsme a kde nás naši blízcí najdou. Můžeme si v tyto dny vystavit jejich fotografie, k nim přidat jejich oblíbený předmět, který je pro nás vzpomínkou. Přivoláme jakékoli bytosti, duše, které nám byly blízké. Člověka, stejně jako pejska, kočičku nebo křečka …. Přijdou jen tehdy, pokud jejich duše dlí v druhém světě. Jsou-li již znovu vtěleny, jsou tedy v našem světě s vymazanou pamětí a přijít nemohou.

Ukazuje se, že druhý svět, říše mrtvých, je pastí, do níž se dostávají duše zemřelých po projití tunelem se světlem na konci. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Domov je úplně někde jinde. O tom ale příště.

Nyní je čas dušiček. Kdo máte chuť, věnujte svým odešlým vzpomínku a světlo. To je na té druhé straně udržuje při životě. Na koho přestáváme vzpomínat, chřadne, až se jeho duše vyčerpaná rozplývá do nicoty.

Jako vše v tomto světě, je to na vás, na nás.