Alpy a tři slunce
Povyprávím vám o tom, co mě bylo před nedávnem ukázáno. Ale než začnu, musím na sebe něco prozradit, protože to „něco“ hraje důležitou úlohu. Ráda fotím. Vytvářím množství zcela nekvalitních fotografií mých pejsanů, mraků, kytek, stromů atd. Nevím proč, ale málo fotím lidi. Neláká mě to. Když jsem nedávno potřebovala fotografii mých synů, málem jsem žádnou nenašla. Ty nosím v srdci a nemám potřebu je zvěčňovat. Zato všechno kolem sebe ano.
Máte stejnou potřebu? Vyberte si fotoaparát do kapsy nebo "dělo" na úžasné fotky :) Také se na to chystám ;)
V té vizi jsem byla v Alpách v nějakém velkém hotelu s lodžiemi a s nádherným výhledem na hřeben. Ležel první sníh. Moc se mi ten pohled líbil, ale pro jiné zaneprázdnění jsem focení odkládala: „Vždyť hory neutečou.“ První sníh prolomil i stříšku nad lodžií a já jsem si říkala, že ji musí muž ještě před zimou zpevnit, jako bychom tam bydleli. Hotel byl velký, měl mnoho chodeb a chodbiček s odbočkami k pokojům a apartmánům. Z toho našeho byl úžasný výhled na celý hřeben Alp. Píšu Alp, protože jsem věděla, že to jsou Alpy a ne jiné hory. Lodžie byly celé prosklené, takže nic nebránilo výhledu. Číslo pokoje bylo 428. Zabloudila jsem v té spleti chodeb a nemohla jsem najít správné dveře. Až se mi to konečně podařilo a cítila jsem nesmírnou úlevu. V našem apartmánu byli lidé, ačkoliv jsem je neznala, nebyli mi cizí. Všichni se dívali na to úžasné horské panorama. Znovu mi blesklo hlavou, že bych si je měla vyfotit, když tu na mě syn volal z chodby. Otočila jsem se, že za ním půjdu, ale koutkem oka jsem zahlédla něco, co rozum nebral. Podívala jsem se znovu na hory. A opravdu. Hory se začaly bortit, jako domky z karet nebo písku. Zachvátila mě panika, že si je už nikdy nevyfotím, že neuchovám a nezachytím jejich nádheru. Na posteli ležel mobil, kterým fotím. Skočila jsem po něm, ale syn stále volal. Jedna paní mi nabídla, že to vyfotí, abych mohla odejít, ale než jsem jí ukázala jak, byly z poloviny srázů jen hromady kutálející se suti. A hory se bortily dál. Za zlomek minuty z té majestátní krásy nezbylo vůbec nic.
Hory se zhroutily rychle, tiše, v klidu. Nic se nezachvělo. Nic nezaburácelo. Před očima vše proběhlo jak film. Symbol stability – hory – přestal existovat. Vše bylo tak rychlé, že jsem nestačila udělat ani jedinou fotografii.
Probrala jsem se a dlouho nad smyslem přemýšlela.
Druhý den jsem si položila otázku, co to znamená. Po chvíli přišla odpověď v podobě dalšího příběhu.
Vraceli jsme se autobusem domů, všichni v něm spali a já pozorovala okolí. Začínalo svítat. Nad obzor se vykulilo sluníčko. Ale ne jedno, hned druhé a třetí. Zírám na to a fotím. Zdařila se jenom jedna fotografie. Řidič zajíždí na parkoviště v údolí, všichni se probouzí. Tady ještě sluníčka vidět nejsou. Všem říkám, co jsem viděla, řidič mi to potvrzuje a navíc jim ukazuju tu jedinou fotku. Jedna paní mi ji při prohlížení smazala. Neklade tomu žádnou důležitost, ještě z toho má legraci. Možná to udělala i schválně. Já doslova šílím. Řidič mě uklidňuje, že až vyjedeme výš, opět se nám slunka ukáží. A opravdu. Je tam Slunce, Jupiter a Saturn. Vím to. Září jak tři slunka. Už nefotím. Najednou ztrácím potřebu zaznamenávat. Jen se na tu úžasnou a nezvyklou scenérii dívám.
Vracím se do reality.
A přemýšlím, co by to mohlo znamenat. Jsem přesvědčená, že žádnou fyzickou katastrofu. Spíš zhroucení iluze, které říkáme realita. Zhroucení něčeho pevného, co patří do našeho života, je jeho součástí, aniž bychom nad tím přemýšleli. Bylo, je a předpokládáme, že i bude. Ale ono nemusí být. Velké změny se dějí rychle. Proto je dokáží zvládnout ti, kteří se jim přizpůsobí, ti, kteří se probudí, a ne ti nejsilnější, ti jsou častokrát zlomeni. Já si odnáším slunce zářící na další cestu, které stojí za změnami, jež nás čekají. Tyto změny se nedají nijak přesně předvídat, zastavit ani zaznamenat, budou jenom v naší paměti a v našich srdcích.
Když si vybavím tu část, v níž se před očima velmi, velmi rychle bortily a rozpadaly hory, bylo to, jako by se zastavil čas. Klid, ticho, nicota a Slunce jako nový začátek.
Vím, že se není čeho bát. Každá změna ukončuje staré a otvírá nové cesty a možnosti. Ať je nám na nové cestě Slunce průvodcem.